Buddhův odchod - Životu nelze uniknout
Otec prince Siddhárthy, stejně jako tolik jiných otců, vkládá do syna všechny své naděje a sny a doufá, že syn jednou zdědí jeho trůn. Stejně tak může jiný otec snít o tom, že jeho syn po něm převezme podnik nebo si zvolí stejné povolání.
Na nejhlubší úrovni si princův otec nepřeje, aby syn vůbec poznal život, neboť život mimo dosah rodičovského dohledu promění každého člověka a probudí v něm vnitřní potřeby a vlastnosti, jež jsou pro každého jedince specifické a nemusí být vždy v souladu s rodičovskými přáními.
Král zejména nechce, aby se jeho syn setkal s utrpením, neboť právě ono znamená ten nejopravdovější růst a rozvoj. Zůstane li princ dětinskou bytostí, může ho otec vychovávat a tvarovat podle své vůle a syn zůstane doma.
Rodičovské sny nejsou samy o sobě zlé ani negativní, jsou však naprosto marné. Každý mladý člověk je nezaměnitelným jedincem, a má-li si uchovat vnitřní vyrovnanost, musí naplnit svou vlastní identitu.
Ani manželská a rodičovská pouta nezabrání Siddhárthovi v odchodu. Je to kruté ponaučení, k němuž musí dospět mnoho mladých lidí. Jestliže člověk založí rodinu v době, kdy je ještě příliš mladý a vlastně dosud neví, kdo je a kam směřuje - a zejména tehdy, kdy výběr partnera byl spíše rodičovskou záležitostí, byl otázkou existenčního zabezpečení nebo jen ochoty nezklamat druhé - život ho dříve či později zavolá jiným směrem. Vnitřní puzení stát se sám sebou je potom provázeno bolestí a smutkem z odloučení.
Jako rodiče můžeme předcházet této poměrně běžné zkušenosti tím, že nebudeme na potomky naléhat, aby se "usadili" dříve, než sami zjistí, kým jsou a co chtějí v životě dělat. Čím usilovněji se snažíme, aby s námi děti zůstaly, tím větší trápení jim způsobíme, až se nakonec odhodlají skutečně odejít. Potomci někdy musí snášet rodičovský hněv a zklamání, aby se vyhnuli ještě většímu zklamání a trápení, jež by se dostavilo později, kdyby se zpronevěřili vlastní duši.
Kdyby Siddhárthův otec nespoutal syna manželstvím, ušetřil by ho přinejmenším bolestného loučení s milovanou manželkou a synem. Žena a syn však byli součástí otcova světa, a nikoli světa, který byl princovým osudovým předurčením. Bohužel, neexistuje způsob, jak by Siddhártha mohl následovat své vnitřní puzení a současně zůstal dítětem svého otce, manželem své ženy a otcem svého dítěte.
Rodiče často přijímají s posměchem nebo s hněvem rozhodnutí mladého člověka věnovat se konkrétnímu povolání, pokud oni sami toto povolání neuznávají zejména jestliže to vyžaduje, aby se mladý člověk vzdálil nebo začal žít ve světě, o němž rodiče nic nevědí. Mnozí mladí lidé později změní směr svého života.
Nelze očekávat, že dvacetiletý člověk s naprostou jistotou ví, co chce dělat až do konce života. Někteří lidé to však skutečně vědí. Ať už je jejich poslání trvalé, nebo vydrží jen v jistém životním období, pokud vyvěrá ze srdce, potom žádný rodinný příslušník, učitel, přítel nebo poradce nemá právo s postranními úmysly vymlouvat mladému člověku jeho rozhodnutí.
Siddhárthovo poslání je duchovní a vyžaduje, aby mladík opustil všechny světské vazby a radosti. Stejně tak může být plnohodnotným posláním pěstovat hudbu, malovat, psát nebo založit podnik, cestovat kolem světa nebo stát se lékařem, účetním či farmářem. Pro někoho může být posláním provdat se za milovaného člověka a založit rodinu. Záleží jen na hlasu srdce.
Podobné volání nemusí zaslechnout každý mladý člověk, ale zaslechne je snáze, nebude-li přehlušeno nesouhlasným pokřikem druhých lidí.
Rodiče, kteří dokážou smysluplně komunikovat se svými potomky a dokážou rozeznat jejich individualitu, nebudou dopředu rozhodovat, jako to udělal Siddhárthův otec, čím se musí potomek stát. Nebudou kolem něj stavět obrazné ochranné hradby a otevřeně či skrytě hrozit zavržením či trestem, jestliže potomek nesplní rodičovská přání.
V příběhu o Buddhově odchodu je hluboký smutek, neboť jeho otec, žena a syn ho již nikdy nespatří. Přesto je většina obyvatel světa přesvědčena, že díky Buddhovu rozhodnutí dojdou ke konečnému spasení. Je to tedy rozhodnutí, kterým Siddhártha obětoval osobní štěstí ve prospěch vykoupení milionů lidí.
Doufejme, že budou-li rodiče povzbuzovat děti, aby šly za hlasem svého srdce, obohatí to v konečném důsledku život rodičů i jejich potomků a snad i jejich širokého okolí. Buddhův příběh nás učí, že každý člověk má svůj osud, velký či malý. Jsme-li připraveni naslouchat a rozeznat rozdíl mezi poživačností a posláním a poslechneme-li hlas svého srdce, můžeme obohatit nejen vlastní život, ale i život mnoha dalších lidí.
Zdroj: L. Green, J. Sharman- Burke -Životní cesta v zrcadle mýtů , nakladatelství Portál
Komentáře
Bohuzel, vetsina rodicu si porad mysli ze jejich potomci jsou prilis mladi, aby vedeli co chteji ,ale fakt je ze vetsina to ani nevi a nevi to ani lide v 25 letech .A tech, co dokazou poznat skutecny talent a vlohy ditete, je skutecne malo .Urcite kazdej rodic chce pro sve deti to nejlepsi,ale je to zacarovanej kruh, poslte deti do skoly kde je 20 - 30 deti a nemuzete cekat ze si na ne nekdo udela cas .a ze je bude ucit zrovna to na co maji talent .Existuji sice kluby a kursy,ale to uz je zaber na cas a chce to fakt odhodlani a vydrxz a podporu .Krome toho je tu i odpovednost rodicu - tim ze si nekoho privazu za nozicku, tim ho prece nenaucim odpovednosti, naopak .Cinane maji jedno prislovi, kde se pravi ze to co ti nepatri, ti osud nakonec stejne vezme ... .
Co ocenuji, je to ze autor upozornuje na individualitu kazdeho jedince a to presne jde .nemuzu jit ve slepejich nejakeho idolu matky, otce, herce nebo movie star, protoze bych tim zahodil vlastni talent a osobnost /Casto si ztezuju na to ze z lidi se stavaji ovce co jen pokyvuji hlavou a musi se zaradfit do stada a bohuzel to zacina uz u deti,protoze je nedokazeme poslouchat a poznat jejich sklony .Je to na moc dlouhe povidani .
Hm, myslím je to o přiměřenosti. Pokud otec nesouhlasí s volbou svého syna, je podle mne lepší, když to jasně vyjádří, než když dělá, že je vše OK a syn cítí, jak je to ve skutečnosti v nepohodě.
Pokud bude volání dost silné, otcův hlas je nepřehluší. Pokud přehluší, nestálo to za to.
Hlavně by rodiče neměli citově vydírat, škemrat, ponižovat se nebo naopak prosazovat autoritu stylem "jen přes mou mrtvolu" "zatím na tebe ještě vydělávám" apod.
Říct jasně svůj názor a pak nechat syna ať se rozhodne, tak je to nejlepší (můj názor, moje zkušenost).
Protože katolíci, nemyslím vyloženě fanatiky i celkem běžná věřící rodina si neumí představit, že by syn věřícího otce mohl něco namítat proti víře, a vůbec, proti filozofii spojené s chozením do kostela a sdílením farářova názoru, který je od papeže a tím od Boha, to že by Bůh nedopustil:)
Kdežto soudruhům to bylo jedno, pokud člověk dělal něco účelnýho, v podstatě mu dali pokoj, proti rajajóze nikdo nic nenamítal,proti meditaci, pokud se jí člověk nechtěl věnovat uprostřed pracovní doby déle než kolik mu dovolila přestávka:)
Proč to tak bylo? Komunismus neměl nahradit Boha, i když se to tvrdí. (Tím se ho nezastávám) Proto nedělal z rodičů a šéfiků boží zástupce:) ale při nejhorším agenty STB:) Kdežto Jan Pavel tvrdil, že dokud ho jako nejvyššího božího zástupce, vaše dítě neuvidí, máme ho nutit aby za božího zástupce, s absolutním právem, považovalo své rodiče.
Dobrý, co.
diky za skvely nazor
k jinemu prispevku:
dite se pro fci drogoveho dealera nerozhodne kvuli volani srdce.
to o cem se mluvi v clanku je neco jineho nez o cem mluvite vy.
I kdyz naprosto souhlasim s filozofii popisovanou v clanku, tak zaroven vidim, jak narocne pro rodice je toto vse dodrzovat v praxi. Prece jenom jsme jiz generace s ustalenymi nazoky na zivot a ty mladicke zmeny nas nekdy dokazi vyvest z miry. Presto se snazim a doufam , ze dcera jednou nalezne sama sebe a sve poslanio zde na zemi.
- Odpovědět
Pošli odkaz