Ztráta smyslu života
Když navštěvuji sanatoria pro důchodce, kde se po chodbách šourají staří lidé v pantoflích, slyším stále stejnou otázku: Proč jsme státe ještě naživu v těchto nepoužitelných tělech? Vždycky mě bolí srdce, když slyším tuto otázku od starých lidí, kteří by ve většině jiných kultur bytí chloubou a radostí svých komunit, zatímco v naší společnosti jsou pouhými vyděděnci.
Staří lidé, kteří si zaslouží úctu a péči, často trpí nudou, zoufalstvím a životní prázdnotou. Proto nesmíme čekat, až se ocitneme v tak bezvýchodné situaci, a musíme začít hledat alternativní způsoby, jak přistupovat ke stáří.
Čím dříve začneme kultivovat mysl, která se dokáže vyrovnat s tak obtížnými stavy, jako je pocit zbytečnosti a deprese, tím lépe se těmto stavům vyhneme ve stáří. Můžeme začít tím, že si začneme uvědomovat své myšlenky a osvobodíme se od nadvlády svého ega.
Když se naše mysl začne uklidňovat, zjistíme, že naše pocity zbytečnosti přicházejí a odcházejí a že existuje způsob existence, který není ovlivněn těmito přechodnými stavy mysli. Zjistíme, že duše nehledá žádný smysl; její smysl je samozřejmý.
Květiny nehledají smysl své existence ani nepochybují o svém právu existovat. Květina prostě je a smyslem její existence je radost.
Emerson píše v jednom ze svých nejkrásnějších pojednání: "Tyto růže pod mým oknem se neodvolávají ani na dřívější růže, ani na lepší růže; jsou tím, čím jsou; existují dnes. Neznají žádný čas. Jsou to prostě růže, a jsou dokonalé v každém okamžiku své existence."
Ačkoli vám to může připadat zjednodušené - konec konců lidé nejsou květiny - toto prohlášení obsahuje hlubokou pravdu, na kterou v našem složitém životě často zapomínáme. Dříve než se staneme čímkoli, dříve než přijmeme jakoukoli totožnost - prostě Jsme. Za veškerou činností naší brilantní a nespolehlivé mysli je podstata, která je nepodmíněná a neměnná a které nelze nic přidat ani ubrat. Čím lépe si uvědomíme tuto podstatu, která je zdrojem naší síly, tím méně budeme podléhat iluzi vlastní zbytečnosti. Tohle není abstraktní teorie; toto bytí je stejně reálné jako váš dech a jako duch, který vám dává život. Čím více si uvědomujete svou existenci, tím lépe chápete tuto pravdu.
Při cvičení vědomé pozornosti brzy zjistíme, že ego nepřestává existovat - prostě nás jen přestává tyranizovat. Čím méně jsme ovládáni svými pocity, tím hlouběji je prožíváme; když víme, že existuje světlo, nebojíme se nahlédnout do temnoty a zjistit, co se můžeme naučit.
Když se přestaneme bránit svému zármutku, uvědomíme si, že zármutek je neoddělitelnou součástí moudrosti stáří, jež nás spojuje s utrpením světa a umožňuje nám pomáhat bližním. Zármutek nemusí ochromovat srdce ani se nemusí stát hávem ega.
Znám staré lidi, kteří se ztotožnili se svým zármutkem a pro které je zármutek jedinou rolí, kterou jsou schopni přijmout. Zármutek se stal jejich vězením; a proto, chceme-li se z jejich zkušenosti poučit, musíme se osvobodit od nadvlády ega a stát se duší. Jinak se staneme obětí jednoho z důsledků zármutku; buď uzavřeme své srdce ze strachu před velikostí svých vlastních citů (a citů lidí kolem nás) a omezíme svůj život na "bezpečnou zónu, takže nakonec budeme mít pocit, že jsme polomrtví, nebo se staneme profesionálními truchlícími, uvězněnými ve své minulosti a neschopnými radovat se z přítomnosti. Jak o těchto lidech napsat Saul Betlow ve svém krásném románu Využijte den:,, Mají strach, že když přestanou trpět, nic jiného jim nezbude."
Deprese a strach ze stárnutí se točí kotem ztrát. Stupeň našeho vědomí určuje, jak velké utrpení nám ztráta způsobuje.
Zdroj: Ram Dass - Stále tady - Přijímání stárnutí, změn a smrti; nakladatelství Pragma
Komentáře
Co takhle zkusit využít času doma ke studiu něčeho, co se může hodit? Co takhle se zamyslet, zda něco neumíte, co by třeba jiný potřeboval a zkusit se "udělat pro sebe"? Atd. atd. Lepší je filozofovat o ničem?
Nemůžete změnit, co se změnit nedá. Chce to naučit se s tím žít a být spokojený. V každé situaci je nějaké pozitivum, krása a příležitost k dalšímu vývoji.
Přeji vám mnoho štěstí při hledání vaší osobyté cesty.
První a nejběžnější přesvědčení v naší republice končí v depce a sobeckosti byť sebelíp maskované.
Která Vám to řekla?! :)
Emerson píše v jednom ze svých nejkrásnějších pojednání atd....
Je to jeho tvrzení a KAŽDÉ tvrzení má svou omezenou platnost. Byl to člověk, viděl jako člověk a psal pro lidi. Všechny ty knihy napsali lidé a pro lidi... Kolik knih napsaly pampelišky? Netvrdím, že je to špatné, ale jen se dovolím napsat, že výše uvedený článek je dobrý pro lidi v určitém stupni vývoje a poznání. Nedá se sním dojít do KONCE BEZ KONCE. Berte prosím i mé tvrzení jako takové, co má svoji omezenou platnost:). Přeji všem chuť a sílu při hledání nekonečných "SMYSLŮ ŽIVOTA". Snad jenom, že pokud jej zrovna nevidíme, tak to může být také proto, že si nás vzal ŽIVOT do parády, protože chce, abychom chápali víc.
Smyslem života je uchovávat tyto vjemy v našich schránkách. Smyslem jsou naše reakce, vypořádání se, jak s těmito vjemy jako jedinci umíme nakládat. Smyslem života jsou celoživotní zkušenosti našich smyslů. To přece smysl má za to žít a předávat je dál, nemyslíte?
Od utleho detstvi jsem byl zneuzivan, musel jsem pretrpet toxickou atmosferu nejen v rodine, ale i ve spolecnosti pozdne komunistickych a postkomunistickych let.
V detstvi a mladi jsem se utesoval, ze odejdu na Zapad, a tam se relativne snadno a rychle domuzu blahobytu, ktery mi vykompenzuje neradostny zacatek zivota.
Ukazalo se vsak, ze jsem prilis slaby, abych dokazal lidskou spolecnost prinutit k tomu, aby mi tato umoznila zit v bezpracnem blahobytu.
Me okoli, zeme kde ziji, a zivot obecne se mnou jen vyjebava, kazdy se snazi me nejak vyuzivat, nebo me naprosto ignoruje.
Nepodarilo se mi uspokojive vyresit otazku bydleni, a nejsem nalezite zaopatren pro pripad stari a invalidity.
I kdyz jsem fyzicky stale - aspon na svuj vek - relativne zdravy a praceschopny, prijde mi strasne, ze ze me ma mit nekdo uzitek, a ze mam nekomu odvadet dan a povinne pojistne davky, chci-li svoji mizernou ekonomickou situaci zlepsit.
Potreboval bych blahobyt ne jako odmenu za praci, ale jako kompenzaci za to, jak se mnou spolecnost dosud po cely muj zivot vyjebavala.
Zaroven se obavam, ze i kdybych - nejakym nepravdepodobnym zazrakem - toho blahobytu dosahl, me ztracene mladi by ani tohle uz nevratilo.
Mam zajem jen o prvotridni telo a prvotridni sex, ale muj vzhled je, vzhledem k prirozenemu starnuti, rok od roku stale zalostnejsi, a jako prilezitostny konzument komercnich sexualnich sluzeb si pripadam stale mene adekvatne.
V teto situaci postradam duvody, proc bych mel svuj zivot nadale prodluzovat, a plne vyuzit sve fyziologicke nadeje na doziti.
Promluv si se sourozenci a řekni, co tě trápí. Mluv s mamkou, ta by měla být tvou nejlepší kamarádkou, nebo není?
Hlavně si pamatuj, že tě čeká krásný život, tak nebuď smutná;-) Ahoj
1. práce - v tvém případě škola, vzdělání. Jsi v 9. třídě, měla bys uvažovat o tom, co chceš studovat, aby ses v životě uplatnila.
2. vztahy - pokud nemáš dobé vztahy v rodině, najdi si dobré přátele, kteří tě podrží ve zlých chvílích.
3. koníčky - dělej cokoli, co tě baví - cvičení, hudba, zvířata, tanec, sbírání něčeho, četba, filmy, najdi něco, u čeho ti bude dobře a tomu se věnuj ve volném čase.
měla jsem štastné dětství, i když si toho moc nepamatuju, ale vím že mě rodiče měli rádi, všechno se to pokazilo když otec začal matku podvádět, našel si jinou ženskou a udělal jí dítě, tehdy se rozhodl nás opustit, s matkou jsme se hodně stěhovali a vlastně jsme nikde nevydrželi dlouho, přestěhovali jsme se do pohřební služby, matka tam pracuje.. je to poměrně depresivní místo pro malou holčičku, když máte v pokoji urny, a z okna vidíte hřbitov, no nakonec to dopadlo tak že se otec dal s matkou zase dohromady a společně jsme se odstěhovali do rodinného domečku, ale začali problémy ve škole, šikana a tak, posmívali se mi, psychicky mě týrali, rozhodla jsem se tedy změnit školu, a vše se ještě zhoršilo, zhoršili se mi známky, nikdo na nové škole mě neměl rád, posmívali se mi že jsem tlustá, že jsem hnusná, a že jsem kurva, cítila jsem se tak odstrčená že se mojí jedinou kamarádkou stala ŽILETKA. nikdy bych nevěřila že to udělám, ale řezala jsem se až hluboko do žil, přeci jen.. psychická bolest je horší než ta fyzická.
pořád jsem plakala, věděla jsem že mě nikdo nemá rád, ani rodiče mi nerozumí, lidi ve škole ze mě udělaly psychicky narušenou osobu, začali těžký deprese a chtěla jsem se zabít, už jsem stála na kolejích a myslela jsem že vlak konečně ukončí mé trápení, ale někdo mě zatáhl zpátky.. no nic..
můj bývalí přítel mi z ničeho nic začal posílat hlasovky že jsem tlustý prase ad si zajdu do mekáče na hamburgry a tak..
a tím se to ještě zkomplikovalo,
snažila jsem se zhubnout, ale vymklo se mi to kontrole a za 2 měsíce jsem zhubla 20 kilo, nejedla jsem vůbec nic, bála jsem se i malinkatého drobečku, že po něm přiberu a že se mi zas budou smát.. zdravotní stav byl dost špatný, každou chvilku jsem omdlívala, neměla jsem na nic sílu, pořád jsem plakala a pořád jsem nechtěla jíst, až jsem se dostala do nemocnice, dělali mi různé kontroly, a diagnostikovali mi anorexii, vyplnila jsem nejaké dotazníky a z nemocnice mě poslali sanitkou rovnou na psychiatrii s anorexií, sebepoškozováním, a těžkými depresemi, samozřejmě o myšlenkách na sebevraždu jsem se nezmínila.. ležela jsem na jipce, na kapačkách a se sondou v nose která mi vedla až do žaludku,
dávali mi do ní umělou výživu.. dny na psychiatrii byly mé nejhorší dny v životě,
chtěla jsem se odtamtud co nejrychleji dostat tak jsem na doktory hrála že jsem už uplně v pořádku, a kupodivu mi uvěřili,
po 2 mesících mě pustili domů, když jsem se po tak dlouhé době ukázala ve škole, všichni vyvalili oči a začali mě litovat, ale už bylo pozdě na nejakou lítost..
jinak ted jsou to 3 měsíce co mě pustili z psychiatrie a ještě stále trpím depresemi, anorexií, myšlenkami na sebevraždu, a řezání jen občas, navíc jsem začala i šňupat..
pořád chodím na psychoterapii, a hrozí mi že mě pošlou zpátky. ale tam nepůjdu i kdybych měla skočit pod vlak..
tohle byl snad nejhorší rok v mém životě..
snažila jsem se jen spřátelit, a oni mě srazili ke dnu, že už nemá smysl žít, pořád si říkám že mě tu už nic nedrží, a nesnáším se,
nesnáším svůj vzhled a postavu, nesnáším to za co se mi všichni posmívali, a je mi do breku, v 15ti letech se všechno tak zkazilo..
byla jsem štastná holčička a ted plánuju svojí smrt.. lidi jsou svině.
věřte mi že není zrovna 2x příjemné slavit svoje 15té narozeniny na psychiatrii, společnost mi dělali jen doktoři, žádná oslava, žádné dárky (o které stejnak nestojím)
a žádný dort (který už si snad nikdy nedám)
stále si říkám co jsem udělala špatně, a proč jsem se vůbec narodila?
- Odpovědět
Pošli odkaz